Osmnáctý ročník
barumky se vyznačoval několika zajímavostmi. K mistrovství Evropy se
stále stejným koeficientem přibyla mistrovství ČSSR a Rakouska, závod
se pořádal u příležitosti 70. výročí vyhlášení samostatnosti Čechů a
Slováků a přestože se opět jmenoval Barum Tríbeč, jel se pouze na
Moravě. Další zajímavostí, týkající se hlavně diváků bylo to, že
listina přihlášených posádek se téměř shodovala se startovní listinou.
Významnou premiérou byl první přímý přenos z československé rallye.
Mezinárodní FAS tehdy teprve doporučovala televizní přenosy z RZ na
mistrovství světa. Gottwaldovští s ČST tak předběhli dobu a zařadili
přenos z měřeného tréninku ve Slušovicích.
Rozšíření o mistrovství Rakouska a ČSSR způsobilo
to, že se na startu objevilo 31 předních rakouských posádek a téměř
celá domácí špička. Objevilo se mnoho zvučných jmen se zajímavými
vozy – „Kaiser“ Franz Wittmann a Lancia Delta HF 4WD, Attila Ferjancz
s Audi 90 Coupé Quattro, Ing. Wilfried Wiedner s Mazdou 323 Turbo 4WD,
Andrej Koper a Renault 11 Turbo, Stojan Kolev s Audi Coupe Quattro, „Mundl“
Baumschlager na Toyotě Corolle GT, Jan Sellholm s BMW 325iX 4WD nebo
Sewi Hopfer na Fordu Cosworth. Nechyběli bratři Gassnerové, Waldherr,
Raphael Sperrer ani Andreas Wetzelsperger Z našich jezdců se Evropě
postavili Leo Pavlík a Audi Coupe Quattro, Jiří Sedlář s Lancií Deltou
HF Integrale, Vašek Blahna na Ladě 2105, Láďa Křeček, Josef „Baňa“
Sivík, Ivo Polášek se Škodou 130 L, Pavel Sibera a Zdeněk Pipota na
Škodě 130 LR a mnoho dalších. Z československé špičky chyběli
prakticky pouze Urban, který se po úspěchu na Rallye Akropolis chystal
na závod do Turecka a Svatopluk Kvaizar, který v termínu konání
soutěže poprvé usedal do kokpitu okruhové škodovky, aby pomohl
československému týmu při 24 hodinách na Nürburgringu. Na trať, která
měřila 714 km se třiceti RZ v délce 295 km, se vydaly celkem 103
posádky.
Jak již bylo řečeno, ČST přenášela měřený trénink
s vyhlášeným skokem přes horizont. Jezdci se pustili do skákání
s takovým zápalem, že startovní číslo 70 Josef Vodehnal se svým
populárním Moskvičem porazil strom u silnice. V případě jiného vozu by
tomu asi bylo naopak.
Ještě před startem šel mezi jezdci hlas, že letošní
trať bude zkouškou pneumatik. Asi proto, že se jmenuje Barum. Ing.
Wiedner pilotující špičkovou Mazdu 323 Turbo 4WD prohlašoval:
„Rychlostní zkoušky jsou náročné a rychlé. Proražená pneumatiky může
kohokoliv v pořadí posunout hodně dozadu.“ Sám si to ovšem nemohl
prakticky ověřit, protože na 6. zkoušce mu vystavil stopku motor. Na
této zkoušce měl také technické problémy Leo Pavlík, který gumu
prorazil. „Zkusil jsem jet s prázdnou pneumatikou, ale vibrace
přední nápravy byly tak silné, že jsem se obával vážnější závady.“
V tomto případě nebylo jiné řešení, než výměna kola přímo ve vložce.
Není to nic výjimečného a při závodě se s tím počítá. „Výměnu
pravidelně trénujeme před každou větší soutěží. Obvykle nám na to
stačí asi dvě a půl minuty. Teď ale bylo kolo rozpálené, matky nešly
povolit, takže jsme potřebovali o minutu více a ztratili jsme tak
celkem skoro čtyři minuty“, vysvětloval spolujezdec Karel Jirátko.
Po tomto zdržení následoval pád až na 29. místo absolutní klasifikace.
Pokud by někdo v tuto chvíli hovořil o umístění posádky na stupních
vítězů, asi by byl ostatními považován přinejmenším za blázna.
Vzápětí stejná závada zastavila do té doby vedoucí
posádku Wittmann – Pattermann. Ztratili něco přes minutu, ale pak
nasadili vražedné tempo a dvanáctkrát po sobě dosáhli nejlepšího času.
To je opět vyneslo do čela závodu. Mundl Baumschlager dosáhl
v televizním prologu 13. času. Jeho postarší Toyota konečně šlapala
jako hodinky. Mnozí diváci vzpomínali na jeho výkon v předchozím
ročníku. Razantní jízdou si od 10. do 23. RZ udržoval třetí příčku
absolutně. Při rozhovorech s pořadateli se divil, že soutěž má stále
jen koeficient 2. Na trati však musel pěkně „tahat za páčky“, protože
na záda se mu začínal dotahovat domácí Jiří Sedlář, jedoucí na voze
Lancie Delta HF Integrale skupiny N. Bylo to téměř sériové auto, což
si řada diváků asi neuvědomovala. Sedlář se o vteřinky přetahoval
s béčkovou Škodou 130 Pavla Sibery a jejich vzájemný souboj byl
ozdobou celé soutěže.
Sotva se Sibera na dvanácté RZ protlačil na 4.
místo, přišla třináctka a na ní výlet mimo trať. Jako brzda působil
strom, který mírně „upravil“ vzhled vozidla. Mechanici museli
hodně pracovat na tom, aby vůz mohl dále pokračovat v soutěži. Přes
toto zaváhání Sibera pokračoval v rychlé jízdě a v následující zkoušce
zajel čtvrtý čas.
Jiří Sedlář se s Lancií dost trápil. Na mnoha
místech bylo vidět, že brzdí jinak, než bylo zvykem. Auto bylo před
zatáčkami značně neklidné, ale na časech se to neprojevovalo.
„Takový vůz se nedá jen tak flikovat, jak tomu bývalo u škodovek.
Lancia musí dostat vše, co jí patří. Jenže místo toho zkoušíme brzdové
destičky z Tatry, pak během soutěže pořád měníme brzdovou kapalinu a
snažíme se hledat příčiny, proč auto špatně brzdí,“ stěžoval si
jezdec na čtvrté pozici. To však ještě netušil, že na rozměklém
asfaltu 18. RZ před levou zatáčkou nedobrzdí. Lancia přeskočila
příkop do pole, kde předvedla kolostřešní variaci. Před koncem
soutěže již stála italská kráska v lukovské dílně s vytrženým závěsem
předního kola a řádně zmuchlanou pravou stranou. Není divu, že oběma
členům posádky nebylo do řeči. Diváci tak na RZ 21 Podhoran marně
vyhlíželi svého oblíbence.
„Trať je rok od roku těžší,“
říkal Polák Koper. „Letos se tu sešla tvrdá konkurence a my navíc
máme problémy s obutím. Pokud zaprší, bude trať nebezpečná.“
Naštěstí déšť nepřišel a tak mohl polský jezdec předvést divákům
veškeré své soutěžácké umění.
Ladislav Křeček už před startem závodu tvrdil, že
„náročnost tratě roste s tím, jak jsou silnice stále více rozbitější“.
Věděl o čem mluví, protože startoval po zápalu plic a každý
hrbolek mu působil utrpení. Přestože začínal až z 33. místa, už na
druhém úseku se dokázal protlačit na místo 14. Spolujezdec Jiří
Janeček, který svážel výsledky a pomáhal s týmovou režií, složil svému
kolegovi velkou poklonu: „Na Láďovi ještě byla znát nemoc, pořád
chtěl hodně pít. V závěru se však rozjel ke skvělému výkonu. Je jen
škoda, že většina zkoušek vedla do kopce a to zvýhodňovalo silnější
vozy.“
Touha dojet do cíle byla snad nejsilnější u domácích
posádek. Pavel Valoušek z Agrokombinátu Slušovice, jedoucí na Ladě
2105, soutěž dokončil naposledy před 4 lety. Petr Vraj z AMK Rudý
Říjen Otrokovice se Škodou 130 L stále toužebně vyhlížel déšť. Ten
nepřišel a tak mu to pořádně klouzalo alespoň na asfaltu u Pržna,
kousek od rodné chalupy. Před startem si jej nestihl celý projet, byl
tam kus neznámé nové cesty a na něm při prvním průjezdu vyvrátil kolo.
Naštěstí po opravě vydrželo až do cíle soutěže.
Velkou motivaci dojet do cíle měl Ivo Polášek z Barum
týmu. Auto si připravil důkladně, protože mu po Teplické soutěži
vedení týmu nabídlo dohodu – pokud dojede do 10. místa absolutně, má
posádka týden příprav refundován. Jinak si se spolujezdcem Mrkvanem
berou dovolenou. Při letošní konkurenci bylo však splnění nereálné.
K radosti posádky úplně stačilo, že dojela do cíle. „A to jsme
ještě měli štěstí“, usmíval se Ivo. „Po defektu pneumatiky a
problému s řadicím táhlem mi v poslední zkoušce zůstala v ruce řadicí
páka. Štěstí, že jsem měl zařazeno, jinak jsme tam stáli ještě teď.“
Bohužel mnozí další soupeři takové štěstí neměli. Ing.
Wiedner (Mazda 323 Turbo), Franz Filmoser (WV Golf GTI), Jan Sellholm
(BMW), Pavel Malý (Lada Samara) nebo Jan Trajbold (Škoda 130 LR) byli
nuceni odstoupit pro poruchy motoru. Peter Holub (Lancia), M. Werner (BMW
M3), Zdeněk Pipota (Škoda 130 LR) a Jiří Sedlář (Lancia) havarovali.
Největším smolařem byl asi Ing. Václav Arazim, kterému pouhých 7 km
před cílem poslední RZ „odešla“ převodovka.
Perfektní stíhací jízdu divákům předvedl Leo Pavlík.
Po 6. RZ byl 29., 10. RZ – 14., 15. RZ – 6., 24. RZ – 3! „Leoš si
během noční přestávky spočítal, kolik musí na soupeře stahovat. Pořád
věřil, že ještě máme šanci na třetí místo, i když jsme v tuto chvílí
víc mysleli na body do mistrovství republiky. Když jsme ale před sebou
měli Baumschlagera, šlo veškeré taktizování stranou a jeli jsme
naplno,“ přiznával v cíli spolujezdec Karel Jirátko.
V předchozím 17. ročníku barumky dojely soutěžící
posádky v pořadí Ferjancz, Pavlík, Baumschlager. V letošním ročníku to
bylo naprosto stejné pouze s tím rozdílem, že se před ně na nejvyšší
stupeň postavil Franz Wittmann. Zdálo se, že jeho vítězství bylo
snadné, ale pilot v cíli tento názor nesdílel. „Už dlouho jsem tak
nebojoval o vítězství, naposledy asi v loni na Novém Zélandu (soutěž
MS). Upřímně řečeno jsem si to představoval snadnější. Trať byla
velice obtížná ale auto drželo. Nejtěžší bylo probojovat se do vedení
po defektu.“ Vítězná posádka přišla v neděli na tiskovou besedu až
těsně před jejím závěrem. Na tázavé pohledy odpověděl Wittmann
bez vytáček: „Nezlobte se, po nočních oslavách jsme prostě
zaspali...“
 |