|
foto: Nowi (Panasonic
DMC-FZ20) / komentář: Newmen |
|
|
21. Jutta Gebert Memorial, Bruck an der Leitha, Rakousko
12. – 13.8. 2005
Celková délka trati: 176,31 km Počet RZ: 6 Délka RZ: 94,20 km
Počet převzatých vozů: 79 z toho současných: 50 historiků: 29
Státní
příslušnost posádek:
Rakousko, Německo, Itálie, Maďarsko, Velká Británie, Finsko,
Republika San Marino, Česko, Slovensko, Švýcarsko
Jak jsem již
v minulé reportáži avizoval, dalším závodem, který jsme navštívili,
byl 21. ročník memoriálu Jutty Gebertové, který se jel jako volný
závod v sousedním Rakousku na pozemcích hraběte Harracha. Byla to
naše třetí letošní soutěž, která se odehrávala na šotolinovém
povrchu. Kroměřížská skupina tentokrát využila k přepravě rychlý
Seat Toledo 1,8i mého kamaráda Pepy a přidal se k nám Nowi. Spaceman
den předtím odjel na dovolenou, takže nuceně pauzíroval. Cestu jsme
zvolili po vyzkoušené trase Kroměříž – Kyjov – Hodonín - dálnice do
Bratislavy – přechod Berg a konečně Bruck. Se zlínskou částí byl
dohodnut sraz až na místě u trati závodu.
Od domu jsme vyjeli něco málo po páté ranní a protože
vše proběhlo v naprosté pohodě, parkovali jsme Seata v určeném místě
krátce po půl osmé. Počasí bylo senzační, sluníčko pěkně hřálo a
diváků bylo, co by na prstech obou rukou spočítal. Zahájili jsme
krátkým občerstvením a malou snídaní, na kterou doma nebyla chuť.
K dobru přišlo i vychlazené pivo, dovezené Pepou až ze Španělska
(vyrobené v holandské licenci). Nowi vyrazil na obhlídku terénu pro
fotografování, my zase hledali optimální místo ke sledování závodu.
Hned první dojmy nejsou moc dobré. Vloni prázdné pole letos okupují
brambory, další pole do výšky dvou metrů stíní kukuřice a vloni
perfektně vysečený příkop je zarostlý hustou vysokou lebedou.
Obcházíme kukuřici a zkoušíme vylézt na zaparkovanou cisternu. Pepa
si jen lehce škrtne rukou o nenápadné lesklé dráty na plastových
tyčích u kukuřice. Jeho zařvání je slyšet hodně daleko. Bodejť by
ne, když je to elektrický ohradník pod proudem. Já už jsem mezitím
vylezl na vrch cisterny, ale s výhledem je to špatné. Lebeda skrývá
druhou polovinu esovité zatáčky. Tak zase opatrně dolů a jdeme
pokorně zpátky na bramborový lán. Vyčkáme průjezdu předjezdců, pak
se snad uvidí.
A vidí se! Hned první mišák se snaží levým zadním kolem
vyorávat první řádek brambor. Takže zůstaneme, kde jsme. Dalším
předjezdcem je zelený Ford Escort RS 2000, který byl vloni ve
startovním poli. Třetím a posledním je Citroen Visa v úpravě pro
rallyecross. Teď nás čeká 76 minut plného závodění, protože po první
vložce, která se jela v pátek odpoledne se stav vozů, schopných
dalšího závodění, upravil na 76. Dříve než první soutěžní vozy, se
objevuje na příjezdové cestě známá zelená zlínská Felicia a
přibývají tak další tři čeští diváci. Pepa vtipně podotýká, že
pomalu začínáme být v národnostní přesile.
|
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
|
Jak tomu většinou bývá, první vložka je tak trochu
pomalejší, než se posádky rozehřejí a obnoví si trať. Je tomu tak i
teď. Někdo jede ostřeji, někdo ještě pauzíruje. Všichni ale zvedají
hustá oblaka prachu, která naštěstí lehký vítr žene směrem od nás.
Po páteční první vložce je zřejmě pořadí vozů stanoveno podle
dosažených časů, protože ani ve startovce čísla nejdou po sobě. Vozy
současné i kategorie historik se střídají v rychlém sledu. Vůz
s číslem 1 pilotuje známý německý spolujezdec Ruben Zeltner, který
často navigoval Raimunda Baumschlagera. Jeho bratr, jezdec Thomas
Zeltner, sedí ve voze č. 54 jako navigátor. Česko zastupuje jediná
posádka Petr Pospíšil – Karel Vajík s Hondou Civic VTi. Další
smíšená slovensko česká posádka Riečica – Jaroslav Novák odstoupila
již v páteční vložce. Něžné pohlaví zde v plném obsazení m.j.
zastupuje britsko- finská posádka Natalie Barrat – Mikko Kalliomaa.
A dámy jedou sakramentsky ostře. Jediný vůz kategorie WRC v podání
staříka Hyundai Accent předvádí maďarský jezdec, ale moc mu to
nejede. Drží se až někde v polovině startovního pole. Se svým
Porsche 911 startuje nám již dobře známý Willy Polesznig a také
modrozelenou maďarskou Ladu VFTS s pilotem Attilou Rongitsem jsme
již letos viděli v akci. Rovněž Lancia Fulvia Rally S italské
posádky se nám již představila na domácí trati sprintu v Tišnově.
Stejně jako tam je i zde její výkon vlažný a vůz se pohybuje na
samém konci výsledkové listiny. Bohužel jediné Audi ve startovní
poli, v provedení 80 Quattro, našim uším lahodí svým typickým sytým
zvukem motoru. Startovní pole uzavírá maďarský Trabant v rukou
rakouské posádky. Přestože nejede tak hekticky, jak jsme zvyklí na
maďarské posádky, diváci mu ohromně fandí.
Vložka je za námi. Domlouváme se, že půjdeme pěšky na
další úsek, který vidíme kousek od nás na horizontu. Bereme
židličky, svačinu, pití a vyrážíme. Ten kousek měřil asi 2,5 km a na
místo dorážíme v okamžiku, kdy se objevuje první předjezdec. Usazuji
se s Pepou na židličkách na vyšší hromadě hlíny, kluci vyráží za
fotkami. Zvolený úsek je opět technicky náročný. Jedná se o rychlé
odbočení vlevo po delším rovném příjezdu. Vnitřní stranu zatáčky
chrání nenápadně ze země trčící kus betonového obrubníku. No asi jej
měli všichni napsaný, protože jej sice těsně, ale přece úspěšně
míjeli. Pouze jedna Mazda 323 GT-R trošku nezvládla dobrždění před
odbočením a po intenzívním brždění zastavila až za křižovatkou
s mlíkem na předním skle. Po vycouvání rychle pokračuje dál. Kamarád
vítr odnáší prach opět správným směrem, takže sedíme v pohodě. Tato
vložka je labutí písní pro Rongitse, který po havárii a následných
technických problémech musel se svou Ladou VFTS odstoupit.
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
|
Ještě neprojely všechny
vozy a už se stahujeme zpět k našim autům, protože máme v úmyslu
navštívit servis. Když k nim docházíme, projíždí zrovna kolem nás
závěrečný vůz s majákem. Pomalu se Seatem vyjíždíme, protože zlínští
hoši by nevěděli, kdy skončit se svačinou. Tak alespoň svižně
nasedají do Feldy a vydávají se za námi. V Pregartenu na jednom
z kruhových objezdů trošku prokormidlujeme, ale hned na dalším to
rovnáme správně a po chvíli parkujeme u proskleného salónu BMW.
A teď směr servis. Od loňska víme, že úsek kam se
hrneme, je placený. Zlínští hoši nějak prochází bez placení, nás
odloví pořadatel a německy nám sděluje, že za vstup je 5 eur, tak
platíme. Místo vstupenky, visačky či placky (které člověk pořád musí
opatrovat a hledat a předkládat) dostáváme na ruku výrazný růžový
pásek a můžeme dál. Od parkoviště až do servisu je to zhruba 1 km,
takže když přicházíme na místo, vozy již zase jedou další vložku.
Zjišťujeme, že servis je umístěn bezprostředně vedle trati vložky,
která zde má cíl. Přes cestu vidíme velkoplošnou obrazovku, na které
se promítá úsek trati těsně před vjezdem na úsek námi sledovaný. Ve
spodní části je uvedeno startovní číslo vozu, jeho současný čas na
vložce a momentální umístění. Momentální dění je komentováno. Úsek
je zajímavý, takže se hned ponořujeme do děje čtvrté vložky.
Jenže naše pohoda netrvá dlouho. Při průjezdu 27. vozu
italské posádky s Renaultem Clio Sport dochází k havárii a prý snad
zasahují i hasiči. Zbývající posádky neprůjezdný úsek objíždí
náhradní trasou, vrací se volně do servisu a závod je na téměř
třičtvrtě hodiny přerušen. Využíváme nenadále pauzy k prohlídce
servisní zóny. Ve velkém stanu si pak dáváme dobrou brazilskou kávu
za 1,50 eura.S kelímkem v ruce sledujeme dění ve stání pana
Poleszniga, kde se pilně pracuje na jeho Porsche 911. Jezdec stojí
vedle nás v družném rozhovoru s mnoha svými přáteli a fanoušky. Ona
vůbec spousta přítomných diváků je z řad členů týmu a přátel. Nebe
se mezitím zatahuje a začíná lehce poprchat. Skrýváme se pod
rozsochatý dub, deštníky máme v pohotovosti a sledujeme film o
historii rallye, který běží na velké obrazovce.
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
|
A pak už je vše zase v pořádku a pokračujeme. To je
jiné kafe, než ta první ranní vložka. Vozy najíždějí do závěrečného esíčka
na plný plyn, několika se daří projet balíky slámy do vnitřní strany
zatáčky, pár jezdců vůz přetáčí do opačného směru nebo jej staví na dvě
kola. Několik vozů přijíždí s prázdným kolem. Italská posádka s číslem 63
s vozem Opel Astra GSi jede na tři válce. Snad se to podaří v servisu
opravit. Podařilo se a vůz vyrazil do poslední vložky jako plnohodnotný
čtyřválec. Do cíle závodu však zase přikodrcal tříválec. Také jediného
zástupce USA zradil jeho Peugeot 306 S16. Po absolvování poslední vložky
přijíždí do té doby druhá posádka se ztrátou, bez levého světla a do
poloviny odpáraným levým předním blatníkem svého mišáka. A mnohé další vozy
mají větší či menší šrámy. Na některých posádkách je před cílem vidět, že
jej vidí velice rády. Jeden spolujezdec po nás dokonce hází nějaké bonbóny.
Padají za ochranný plot, ale Plhus jej přeskočí a pak nás dělí. Prý byly
dobré. Mně ten můj po vybalení spadl znovu za plot do prachu, tak nevím.
O tom, že šest téměř
šestnáctikilometrových okruhů po polních a lesních cestách nebylo procházkou
růžovou zahradou svědčí skutečnost, že do cíle dojelo 57 vozů (39
současných, 18 historiků). Kdo neviděl, může jen litovat. Ať žije 22. ročník
Jutta Gebert Memorial 2006!
|
|
|
Všechna práva vyhrazena .:CRW:.
2005 / All rights reserved by .:CRW:.
2005 |
|
